Come back, Antichrist!

Carolyn Parkhurst - Babylonští psi

6. dubna 2007 v 17:08 | Kačík |  Ukázky z dobrých knih
Carolyn Parkhurst - Babylonští psi
Její rodiče se rozváděli a měla potíže ve škole - ale já to vykládám, jako by tohle byly důvody. Jako by se tkanina lidského trápení dala takhle rozplést na jednotlivá vlákna. Kolik mladých dívek mělo v tom roce problémy ve škole a s rodiči, a přesto je nikdy nenapadlo sáhnout po noži a přitisknout si jeho chladnou špičku na zápěstí? Ne. Je v tom mnohem víc a ani daleko racionálnější mysli, než je ta moje, se ještě nedopátraly všeho.
A právě když tam tak seděla na úzké porcelánové hraně s tváří přimáčknutou k drsné látce, napadlo ji, že by se mohla zabít, a náhle se v ní rozhostil klid. Mohla by to prostě udělat, říkala si, a ta představa v sobě měla jakousi nádhernou lehkost, jednoduchost.
Sebevražda je jen okamžik, vysvětlila mi Lexy. Takhle mi to popsala. Na okamžik přestane záležet na tom, že existují lidé, kteří vás milují, že svítí slunce a o víkendu má premiéru film, který byste strašně chtěli vidět. Znenadání vás zasáhne vědomí, že nic už nebude v pořádku, nikdy, a vy si položíte otázku: Je tohle ono? Začnete si říkat, že jste celou dobu věděli, že tohle přijde, jenom nemáte jistotu, zda právě dnešek bude tím dnem. A když o tom přemýšlíte příliš, tak pravděpodobně nebude. Ale postavíte se k té výzvě čelem. Zvednete nůž a zlehka si ho přitisknete ke kůži, podíváte se z okna v devatenáctém patře a pomyslíte si: mohl bych to udělat. Mohl bych to prostě udělat. A obvykle při pohledu do té hlubiny dostanete strach nebo pomyslíte na ty chudáky na chodníku dole - co když zrovna půjdou děti domů ze školy a po zbytek svých životů se budou pokoušet zapomenout na hrůzu, kterou jste je donutili spatřit? A ten okamžik pomine. Pomyslíte si, jak by bylo smutné, kdybyste ten film nikdy neviděli, a podíváte se na svého psa a napadne vás: kdo by se o něj asi staral, kdybyste odešli? A vrátíte se k normálu. Ale zůstane vám to v hlavě. I když tu výzvu nikdy doopravdy nepřijmete, poskytuje vámj jistou útěchu myšlenka, že den si můžete zvolit sami. Zasunute si ji kamsi dozadu do mozku jako kyselý bonbon pod tvář a nakrabacená vzpomínka, která po ní zůstane, drsné potěšení z jazyka klouzajícího po té zvrásněné krajině, je naprosto stejná.
"Prostě si jenom nejsem jistá, jestli je fér dát nějakému dítěti za matku zrovna mě."
Vědět tak včera co vím dnes
do rukou bych nůž vzala
a místo šedých očí tvých
dvě oči z jílu dala
a vědět včera, drahý můj,
že mi tě přijde vzít,
do hrudi bych ti vložila
kámen co nezná cit.
Jaké to je, Lexy? Probudíš se a cítíš - co? Tíhu, vnitřní bolest, váhu, ano. Tiché hroucení těla. Pocit, jako každá vnitřní ploška v tobě byla rozedřená do krve. Hlas v tvé hlavě - ne, ne hlasy, není to jako slyšet hlasy, nic tak šíleného, pouze tvůj vlastní vnitřní hlas, který říká "Na rohu zahni doleva" a "Nezapomeň se stavit na poště", akorát že teď říká "Nenávidím se". Říká: "Chci zemřít."
Nepochybně zajímavá kniha, má jenom jedno takový mínus a to, že o ničem nevypovídá. Na konci si prostě řeknete: A jako co? Ale jinak se mi to líbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama