Dneska jsem se vrátila z vody. Totiž z vodáckýho tábora, na kterej jezdim už sedum let. Tenhle rok jsem tam byla poprvý jako vedoucí a tak ňák jsem si řekla, že s tim asi prásknu. Hrozně těžce jsem to snášela, jelikož jsem uvízla mezi dvěma táborama a byl to pro mě tak trochu psychickej tlak. Jelikož jsem se moc nebavila s dětma, ale kapitáni mě taky ještě úplně nebrali mezi sebe...z toho ty "děti" byly většina třeba jenom o rok nebo dva mladší než já a dva byli dokonce starší. Nechápu, proč tam jezděj, když je u toho jasně řečený, že je to tábor pro lidi do šestnácti.
No a zkátka mám z těch dvou tejdnů strašně moc dojmů a pocitů. O zážitky taky není nouze, ale o těch bych raději pomlčela, protože většina z nich je taková, že bych se musela za sebe stydět, kdybych je uveřejnila. Abych vše uvedla na pravou míru, jedná se o zážitky pod vlivem alkoholu - nikdy jsem nebyla natolik opilá, abych si to nepamatovala, ale často jsem byla opilá tak, že jsem zapomínala na slušné vychování:-) No zkrátka nic moc.
Dojmy a pocity jsou nezapomenutelný. Jak ty dobrý, tak ty špatný. V souladu s mojí debilní osobností se moje nálady měnily jak počasí - jednu chvíli jsem trpěla takovejma chmurama, že jsem si fakt řikala, proč jsem tam vůbec jela, toužila jsem bejt v teple a suchu domova a všichni mi přišli hrozně tupí a hledala jsem nějakou spřízněnou duši, ..., za chvíli jsem zas byla v totální pohodě a užívala jsem si to, jak jsem v přírodě, nemusim se starat o žádný kraviny, oheň a moje nejoblíbenější činnost zpěv, občas nějaký to cigárko o samotě pod hvězdama....no prostě rozpory, no.
Ale nakonec jsem ráda, že jsem tam byla.