Krásné jsou..nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru; říkám vám, že...nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy...tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším! Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře.
Musim říct, že Čapek mě dost mile překvapil, myslela jsem, jak to nebude nudný, ale naprosto vůbec! Po Válce s mloky, který mě nadchla, jsem si prostě musela přečíst něco dalšího a jsem ráda, že to byl právě Krakatit. Tenhle úryvek mě dost uchvátil, přijde mi to jako text nějaký písně, která by měla být zhudebněna..


No, děvče, tys mě taky mile překvapila. To je snad první článek o Krakatitu, kde není uváděn obsah. Sice mě poněkud zaskočilo, kde ses naučila těm vzletným řečem, ale pak jsem pochopil, že to není z tvojí hlavy. Sice mě trochu otrávilo jak muchomůrku tygrovitou, že dobrovolně a bez nucení oddáváš se klasice, ale zase je vidět, že nepatříš k davu. Michal Jackson, miláček největší, nebo ten drobeček k zulíbání z Titaniku. Kdybych nebyl věčný chlapec a kdyby mě to bavilo, nic jiného než klasiku nečtu.