Vzpomínám si, jak mě jednou naši vzali na Dalibora a jak jsem tenkrát definitivně zahořknul na celou tu partu kolem opery. Seděli jsme v lóži a kolem samej plyš a samet a reostaty zhášely světla a já jsem si říkal, že se teda nechám koupit. A fakt jsem se snažil. Jenže tenhle Dalibor se nakonec projevil jako naprostej křapík, protože když už moh bejt venku z díry, mříže přepilovaný a jednu nohu v luftě, tak se najednou zarazil a začal o tý svý svobodě zpívat árii, jako že je zachráněnej a volnej. A stráže už dupaly na schodech, a on si pořád zpíval. No a když nám to všechno zapěl, tak se snažil vysoukat ven, a vtom ho drapli. Co čekal, do pytle! Seděl jsem úplně zdrcenej a uvažoval jsem o tom, jak je možný, že je někdo takhle tupej.

