..aneb proč už jsem asi 100 let nic nenapsala..
Nejdelší prázdniny v životě byly super. Nemůžu o nich napsat jedinou špatnou věc... kromě toho, že už jsou pryč. Čtyři měsíce téměř nicnedělání..to je přesně něco pro mě. Brigádničila jsem dohromady tak dva tejdny, taky podle toho vypadá moje peněženka, ale prostě..užila jsem si to!
Ale přišel podzim, konkrétně řečeno říjen, totální konec léta, teplejch dnů a večerů, už se nedá hodiny a hodiny vysedávat na lavičce venku, už kolem pátý hodiny odpolední je šero (pokud netrvá už od rána kvůli zatraceně línýmu slunci, který se schovává bůhvíkde a na teplomilný lidi úplně kašle) a v osum už je tma jak v pytli. Nesnášim šero. Nesnášim tohleto lezavo, nesnášim vítr, ve zkratce řečeno, nesnášim podzim. Každej rok to pro mě fakt je utrpení. Neděje se vůbec nic pozitivního - začíná škola (mimochodem..škola..kapitola sama pro sebe. Nástup na vejšku zatim sice dobrý, máme pár vyloženě zajímavejch předmětů, na druhou stranu jeden zaručeně nejnudnější předmět na světě.. ale nějak si neumim představit, že z toho budu někdy dělat nějaký zápočty a zkoušky a podobně..), příštích minimálně 5 měsíců bude zima, a prostě zas ten stereotyp.. A i přes to, že mě onen jeden i po těch téměř 4 měsících stále naplňuje štěstím, tuhletu stránku své osobnosti nejsem schopná potlačit a optimismus z léta s prázdninama prostě KONČÍ, stejně jako každej rok. Ech.


a na akej vyske si?